Od malička měl jedno přání, dlouho jej skrýval. „Toužím po tom, být nejlepším hokejistou na světě. Alespoň na chvíli,“ odkryl před několika lety zdánlivě neuskutečnitelný sen rodáka z Hnidous u Kladna. V té době byl už jednoznačně jednou z nejvýznamnějších postav české, potažmo československé hokejové školy. První hokejové krůčky udělal v PZ Kladno, slavnější a lepšími podmínkami disponující klub Poldi jej získal až v době, kdy patřil věkově do dorostenecké kategorie. Jak se ale stalo u talentů „od Boha“ zvykem, předbíhal své vrstevníky i o dva roky. Premiéru v nejvyšší soutěži si tak odbyl už ve svých šestnácti letech! To už měl ale Jaromír o své budoucnosti jasno, chtěl hrát NHL!

Ještě před odchodem do Ameriky hrál v české lize dva roky. V kladenském dresu odehrál devadesát zápasů a v nich zaznamenal neskutečných sedmdesát sedm bodů. Počítal s ním každý trenér mládežnické reprezentace. Vrchol začátku své kariéry pak prožil v pouhých osmnácti letech na mistrovství světa v roce 1990 ve Švýcarsku. „Mladé pušky“ Jágr, Reichel a Holík vytvořili jeden z neúdernějších útoků našeho výběru, v cestě za oceán jim pak po politických změnách v roce 1989 nestálo vůbec nic!

Do velké neprozkoumané Ameriky se těšil. Že bude na samotný úvod tak milostivá však asi nečekal. Na draftu v roce 1990 si jej jako celkově pátého hráče v pořadí vybral Pittsburgh Penguins. Tým, v němž hrál jeho odvěký idol Mario Lemieux. Teď měl být najednou jeho spoluhráčem. „Mario byl mým vzorem od mistrovství světa v roce 1985 v Praze. Teď už to mohu přiznat, ale ještě rok a půl po svém příchodu do Pittsburghu jsem nosil v peněžence jeho fotografii,“ svěřil se před lety Jágr. Maria nazval „Hokejistou z jiné planety“, přímo v Americe si od něho nechal podepsat několik kartiček či plakátů! Kromě autogramů zásoboval „Super Mario“ Jágra především nespočtem zkušeností a rad, nejlepší hokejista na světě si po svém boku vychovával vlastního nástupce.

Svou nováčkovskou sezónu však Jágr zvládl především díky krajanovi Jiřímu Hrdinovi. Na ledě si vedl Jaromír v premiérovém ročníku skvěle, mimo útroby tehdejší Civic Arény však tesknil po domově. Nové prostředí a neznalost jazyka na mladého kluka z malé země ve středu Evropy začaly doléhat. A tak vedení Pens angažovalo z Calgary Hrdinu. Ten vzal vycházející hokejovou hvězdu pod svá ochranná křídla a Jágr se opět mohl v poklidu soustředit jen na hokej. V prvním roce za mořem dosáhl na padesát sedm bodů (27 gólů a 30 nahrávek) a byl vybrán do nejlepší sestavy nováčků. A co víc. Sotva dvacetiletý Jágr si sáhl hned na Stanley Cup. To se nepoštěstilo mnoha ostříleným borcům za celou kariéru. Pohádka se opakovala i o rok později. Na svém druhém Stanley Cupu měl však mnohem větší zásluhu. Jeho čtyřiadvacet bodů v play off je zatím Jágrovým maximem!

Jágr uchvacoval Evropany ještě ne tak pokořenou Ameriku dál. Ve třetí sezóně 94 bodů, v další zaostal už jen o pouhý bod za stobodovou hranicí. Během stávky v sezóně 1994-95 si zahrál znovu i za mateřské Kladno, jemuž pomohl v jedenácti utkáních dvaadvaceti body. Kapitán Mario Lemieux se následně rozhodl vynechat celý rok kvůli svým bolestivým zádům a Jágr se stal králem „Tučňáků“. Ve zkrácené sezóně nastřílel 32 gólů a se 77 body nakonec vyhrál svou první Art Ross Trophy! Kam až může Jágr dojít ukázal další ročník a zatím nejlepší individuální výkon v kariéře 149 bodů díky 62 brankám a 87 nahrávkám. Rekord mezi pravými křídli byl na světě.

Následující rok byl ve znamení boje s bolavými třísly, díky kterým vynechal devatenáct střetnutí. Přesto mu pětadevadesát bodů stačilo na šesté místo po základní části. Příští sezóna 1997-98 začala, tak jak skončila předešlá, tedy pokračujícími problémy s třísly. Po neúspěchu obvyklých metod nakonec pomohl záhadný čínský léčitel Lee, který akupunkturou vrátil Jágra na led. Díky zlepšenému zdravotnímu stavu tak stihl v národním dresu vyhrát zlato na olympijských hrách v Naganu. Přes původní rozjařilá prohlášení z pražských oslav : "Pro mě už sezóna skončila…" šokoval po návratu do Ameriky unavený Jágr (stejně jako většina našich hráčů) čtyřmi body v zápase proti Montrealu. V podobném tempu odehrál i zbylé zápasy, díky čemuž si odnesl svou druhou Art Ross Trophy, a jako jediný se dostal přes sto bodů.

Jágr se nezastavil ani po zlaté sezóně. Ročník 1998-99, kdy se stal kapitánem Penguins, byl pro něho mimořádně úspěšný. S přehledem a ziskem 127 bodů vyhrál svou třetí Art Ross Trophy, o plných 21 bodů. Z trůnů sesadil krále Haška a splnil si velký sen, získal Hart Trophy pro nejužitečnějšího hráče sezóny. „Chci brečet jako Eric Lindros,“ zasnil se kdysi a při vyhlašování cen v Torontu mohl dát průchod svým emocím.

Další ročník 1999-2000 byl opět smolný. Zraněními sužovaný Jágr vynechal dvacet zápasů, i přesto počtvrté získal cenu Arta Rosse, když předstihl i Bureho, který vedl o jedenáct bodů. Ke všemu ukradl Lemieuxovi jeden z klubových rekordů Pittsburghu, když v patnácti zápasech v řadě bodoval i skóroval. Smolně pak ovšem přišel o svou druhou Hart Trophy, o jediný hlas jej předstihl nejlepší obránce sezóny Chris Pronger ze St. Louis.

V  sezóně 2000-2001 Jágr opět dokázal, kdo je současným králem světového hokeje. Po boku navrátivšího se Lemieuxe získá počtvrté v řadě a popáté v kariéře ziskem 121 bodů Art Ross Trophy, s Pittsburghem má v play off namířeno hodně daleko. Rád by s Mariem vyhrál Stanley Cup, možná poslední možný společný. Po sezóně totiž s největší pravděpodobností klub opustí, jak krásné by to bylo loučení s Pohárem nad hlavou…

čerpáno z -www.jagrteam.cz